Putování na koních - Střela 2008

Míša Pešíková +Vazan Camilla(welshcob)
Marky Kabátová + Pretoria Elis(welshcob)
Míša Pavízová + Bohemia Cherry Rose(welshcob)
Vendula Joudalová + Bella Poco Bar(paint)
Jana Pešíková + Leontýnka(ČSP)
Monika Kramerová + Rival d’Espoir(ČT)

Pondělí 21.7. 2008, pokořeno 33 km

V časných ranních hodinách za rozbřesku, kolem desáté hodiny, jsme odstartovaly akci: PUTOVÁNÍ KOLEM STŘELY, ve složení „babinec“ s jedinou koňskou výjímkou (tudíž nepodstatnou). Po obléknutí drezů a vyslechnutí hymny s velmi velmi náročným textem („Jedu na koni, jedu na koni, jedu na koni, ježišmarjá. Íhahahá.“) bylo vše slavnostně zahájeno. Pečlivě a uváženě naplánovaná trasa: Ledce- Manětín- Štichovice měla čítat 19 km a čekala na své pokořitele.
Již 200 m za pomyslnou startovní čarou se ke slovu přihlásila výše zmíněná opomíjená koňská výjimka, Rival. Jako zkušený zálesák (poprvé v životě v terénu) hlídal „kolonu“ ze zadních pozic. Jakmile ovšem zahlédl první mírný kopeček (k jeho obraně uznejme, že asi s půlmetrovým převýšením), bleskurychle udělal čelem vzad a vydal se na opačnou stranu od těch bláznů, kteří chodí z kopečku dolů. Jeho „přívažek“ ovšem za klidného úprku seskočil a za průzkumníkem-jezdcem/pěšákem se pak Rivalovi z kopečku šlapalo mnohem lépe. Všechny jsme si oddechly, že se Rival rozhodl pro týmovou spolupráci. Týmová spolupráce dokonale fungovala dalších 200 m, než přišla do cesty škarpa s brodem. Opět byla vyslána jezdkyně jako terénní sonda a k vyzkoušení teploty vody. Není tu prostor pro popsání všech Rivalových choutek, ale věřte, že průzkumník (původně jezdkyně) by mohl tento den složit státnice z terénu.
Překvapení nás čekalo uprostřed lesa. Najednou se před námi objevila jízdárnička s překážkami, jako malovaná. Plny elánu jsme překonaly vše, co nám přišlo do cesty.
Pak jsme šli a šli...
A šli...

Někde po cestě, zhruba kolem druhé hodiny, přišla otázka, zda už jsme alespoň v půlce. Váhavá odpověď od momentálně vedoucího jezdce se zamženým pohledem k obzoru nás neuspokojila, a tak jsme neřešily, nepřepínaly a šlapaly dál....
Příjemná a vítaná zastávka s občerstvením (jídlo, nanuky a pití) byla u rybníku Porajt.
A zase jdeme...
Čas byl i na kombinaci ježdění na uzdečce a vodítku. Této atrakce se zhostila Markéta s Elis. Markéta vedla Elis po asfaltce, a jak kobyla šoupala čumák po zemi, tak si přetrhla otěže. Nikdo nám nevymluví, že to nebylo schválně, jako rozptýlení nekonečné chůze. Druhý den byly ovšem dodány náhradní otěže a tím byl zatnut tipec kombinacím a experimentování....
Cestou malý pokec s kolegáčky...
Téměř podle plánu se kolem sedmé hodiny uskutečnil, již od druhé hodiny vytoužený, OBĚD v Manětíně. Skoro úplně podle plánu jsme dorazili na stanoviště ve Štichovicích ve 21 hod. Trasa byla stoprocentně vypočítána na 19 km, s minimální odchylkou. Konečná suma čítala 33 km!!! Proběhlo spěšné stavění stanů a ukládání všech účastníků ke spánku. Ukolébavka nebyla třeba, někteří usnuli s kartáčkem na zuby v ruce...

Úterý 22.7. 2008, ujeto 17,5 km

Voda, voda, kam se člověk podíval tekla voda... Zajímavé na tom bylo, že probuzení se konalo ve stanech. Možná nás mělo varovat označení našich noclehů: KIX 7. Luxusní ubytování (suchý záchod, mokrý stan) jsme se chystali opustit vstříc novým dobrodružstvím: směr Rabštejn po řece Střela přes Čoubův a Kočkův Mlýn.
Teprve ráno za světla jsme ocenily ubytování koníků v trpasličím domečku, jen Sněhurka se neukázala a trpaslíci už asi dřeli v dolech. To my, masňačky, jsme lehce posnídaly ve stáji s koňmi: 5 chodů pro 5 lidí za 500,- Kč.
Vstříc novým zítřkům jsme vyrazily kolem desáté hodiny. Cestička se vinula po krásných loukách a přes brody, kterých bylo nepočítaně. Cestou opět propukly Rivalovy choutky, ke kterým se ochotně přidala Belly. Další lahůdkou bylo „indiánské přepadení“ letního dětského tábora, jež vylekalo spíš naše koně...
Konečně jsme dorazili na Rabštejn, kde jsme plánovali v poklidu poobědvat. Malou čárku přes rozpočet a o stoupnutí adrenalínu před jídlem se nám postarala Belly. Zatímco cobky osídlily ohradu, Tina stála na úvazu u nich, Rival s Bellčou byli uvazováni opodál k hražení okolo jízdárny. Belča se ve zlomku okamžiku rozhodla, že „volnost vítězí“, vzepjala se a utrhla svého usurpátora: kládu v délce 5m a o průměru 15cm. Pak chvíli trénovala fotbal s touto kládou. Když se toho nabažila, jala se ténovat tah klády. Srdce nám opět naskočila, až se Belly zbavila klády. Tímto zbavila také jízdárnu zhruba 15 m ohražení, které lehlo. Úvaz svobodomyslného zvířete by nikdo neriskoval, tudíž během pauzy na oběd osídlila Belly společně s Rivalem kruhovku. Hrůzná scenérie se naštěstí obešla bez zranění.
Zbytek cesty do stanoviště se obešel již bez dalších kolizí. Kromě výše zmíněné hymny ještě zaznělo: „Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu...“. Zmokli jsme někde kolem vesničky Brdo.
Rival a Belly si ještě dali hudlana s těmi divnými koňmi v kravíně, a pak hajdy do hajan a dospělí do hospody v Manětíně. Nocleh povýšl ze čtyřhvězdičkového na pětihvězdičkový: mokré stany některé z nás vyměnily za půdu na slámu, kde se ovšem nacházelo i ledacos jiného od místních obyvatel. Latrína zůstala suchá.

Středa 22.7. 2008, ujeto 19 km

Ze suchých postelí jsme hbitě vyskočily, postupně směr suchý záchod. Za mladší a slabší jedince bylo rozhodnuto, že budou do svých domovů dopraveni vozíkem. Monika s Rivalem, s Belly a s Míšou Pavízovou odjeli kolem desáté hodiny. Vendula přesedla z Belly na Cherry a cesta směr Ledce se mohla začít. Přestávka byla pouze jedna, a to v Loze. Majitele, kuchařku i číšníky koně tak uchvátili, že byla zmrzlina zdarma. Zbývající úsek byl svižný, plynulý a bez kolizí. Skalní jedinci zakončili po třech dnech putování v Ledcích, sice polomrtví, ale hrdinové!!!

Další fotografie v galerii Střela 08 »

 

Archiv